Srpen 2011

Odpuštění

31. srpna 2011 v 15:39 | tymon (Kristýnka) |  když je něco na srdci....
Odpuštění??

Vlastnost, která chybí spoustě lidí.

Chybovat je lidské, tak proč si tedy neumíme odpustit?! Nevím.

Vždyť bez odpuštění přece není síla jít dál po cestě zvané Osud nebo Život.

ODPUŠTĚNÍ, slovo, které pro mnohé z nás znamená:
  • najít klid, po výčitkách svědomí. Všichni litujeme svých chyb, přesto se z nich můžeme poučit.
  • najít odvahu, znovu se postavit a jít dál. Neboť padáme, abychom se naučili znovu se zvednout.
  • najít sebedůvěru, neboť ta se díky vině vytrácí a je těžké ji získat zpět. A přesto ji všichni potřebujeme.
  • najít další cestu, neboť jen díky odpuštění můžeme jít dál s hlavou vztyčenou a nebát se následků.


Dávné přísloví praví: "Chybovat je lidské a odpouštět je božské," ale i MY obyčejní smrtelníci umíme odpouštět a mnozí z nás na to čekají, tak proč jim neulevit od viny hned, když už se poučili ze svých chyb a svých provinění, ať už byly jakákoliv.

Záleží jen na každém, zda se naučí odpouštět i ty největší prohřešky…. A za sebe říkám, že odpustit se má a je to správné a moudré....

Naděje....

28. srpna 2011 v 19:37 | tymon (Kristýnka) |  když je něco na srdci....
Už jen to slovo samo o sobě je zvláštní….

Nese v sobě tolik zklamání, tolik bolesti a tolik utrpení, přesto také v sobě nese i tolik dobra, tolik síly a tolik života….

Naděje…. slovo, které znamená:
  • odvahu jít dál. Vždyť odvaha je ukrytá v nás samotných, a pokud ji sami nenajdeme, tak ji najdeme u svých přátel.
  • odhodlání čelit dalším překážkám. I za cenu prožití bolesti. Nikdy život není snadný a ty nejkrásnější věci, jsou odměnou za trnitou cestu a naši odhodlanost.
  • víru, která bude silná možná silnější než samotné zlo. Vždyť tady přece nejsme sami a jsou tu ti, kteří nám pomou, i když ne třeba nevidíme.
  • skutečné přátele, neboť nikdy tu nejsme sami.

Naděje je vlastnost, kterou si každý nosí sám v sobě, přesto na ni někdy zapomene.

Naděje…. která je až dokonce a NIKDY neumírá, tak proč bychom se jí měli vzdávat.

Naděje, která hřeje hluboko v duši. Už při pouhém vyslovení tohoto slova….

Naděje, které se NIKDY nesmíme vzdát, neboť jestli se jí vzdáme, už nebudeme mít nic, čemu bychom věřili….

Naděje…. Vždy tu byla, vždy tu je a vždy tu bude….

A je jen na nás, zda ji použijeme nebo ne, neboť naděje není jen pouhé slovo….

Smrt....

26. srpna 2011 v 15:56 | tymon (Kristýnka) |  když je něco na srdci....
Smrt….

Je to konec nebo pouhý další začátek?? Na to nikdo nedokáže odpovědět, snad jen ti, co už dávno odešli. Jen oni vědí, co po tomto životě a následné smrti je.

Každý už určitě zažil smrt někoho blízkého, někoho, koho miloval…. Někoho, kdo mu byl rádcem i přítelem. Ale dost možná i zažil, že zemřel jeho největší nepřítel….

A přesto všechno nakonec přeživší člověk cítí nejistotu, prázdnotu a bolest…. Bolest, která zanechá navždy prázdné místo…. Bolest, se kterou se dokáže smířit jen málokdo….

…. neboť smrt dokáže ….

  • …. pomoci těm, kterým už není pomoci. Vysvobodí je nemožného a pouhého přežívání.
  • …. být spravedlivá, i když to tak nevidíme a nevnímáme. Co mi víme, jak se ten dotyčný trápí a jaké snáší bolesti.
  • …. vysvobodit z lidských útrap i jiné tvory, než lidi. Stačí se poohlédnout kolem sebe, kolik je na světě bolesti.

Ani já se nedokážu vyrovnat se ztrátou těch, které jsem milovala, obdivovala a žila pro ně…. Vím jen tolik, že mrtvý mají možnost slyšet i pouhé myšlenky nás živých a ať už jsou kdekoliv, budou vždycky při nás.

Naučila jsem se žít, tak, jak mě to učili.


Naučila jsem se ctít i smrt, neboť i když není mnohdy v našem vnímání rozpoznat, proč to tak je, je důvod, proč si smrt vzala někoho sebou….


Mohu a budu i nadále žít pro ty, co mají zemřít a zemřu pro ty, co mají žít….

Lidskost?!

16. srpna 2011 v 17:17 | tymon (Kristýnka) |  když je něco na srdci....
Člověk se někdy ptá sám sebe, PROČ tu je vlastně na tomto světě. Proč tu vlastně má žít, když kolem je plno bolesti…. Vždyť ten, kdo už je tady dávno zapomenut a zaséval mnoho bolesti, pronesl moudrá slova: "NEJVÍCE TI UBLÍŽÍ TEN, KOHO UPŘÍMĚ MILUJEŠ!"

Ptám se sebe sama, proč….

  • lidé ubližují těm, které mají rádi?? Asi proto, že tomu se říká láska….
  • si lidé nikdy neváží toho, co mají?? Asi proto, že si toho začnou vážit, až když to navždy ztratí….
  • lidé nedokážou milovat své nejbližší?? Asi proto, že to nese sebou nějaké oběti….
  • lidé neumí být ohleduplní k jiným?? Asi proto, že by sami museli chápat toho druhého….
  • lidé zapomněli, být lidmi?? Asi proto, že už ani lidmi nechtějí být….
Možná by to jen chtělo více LIDSKÉ lásky, možná by to jen chtělo více LIDSKÉHO soucitu, možná by to jen chtělo více LIDSKÉHO porozumění k citům jiného člověka…. Možná by to jen chtělo, aby si lidé více vážili jeden druhého, možná by to jen chtělo více…. LIDSKOSTI.

Bohužel, někdy LIDSKOST chybí…. A pak to takto dopadá…. Lidé zůstanou navždy lidmi a jen malé procento se ze svých chyb ponaučí a udělá malilinký krůček ve snaze pochopit toho druhého…. I snaha se přece cení, tak proč si ubližovat?

K lidskosti nepatří touha po moci, touha vlastnit a touha ovládat….

K lidskosti patří odvaha pomáhat druhým, kterým bylo ublíženo, odvaha chránit ty, co to potřebují a milovat své nejbližší.

Vždyť se říká, usměj se na toho, kdo Ti ublížil, aby neviděl, jak moc tě to bolelo…. Neboť slovo je ostřejší než nejostřejší meč či dýka…. Slovo dokáže pohladit, ale také vážně zranit.... Slovo zraní tak, jako to chladné zbraně neumí…. Slovo zraní tam, kde to nikdo nevidí a zraní tak, že navždy zůstane rána či jizva, která bolí…. Bolí navždy….

sraz TT. cz, České Budějovice 2011

15. srpna 2011 v 22:22 | tymon (Kristýnka) |  srazy - recenze
Hurá, hurá, hurá a zase je tu sraz….

…. a já se tak těšila, až bude sraz, u nás, na jihu Čech….

…. a když je tady, tak JÁ marodím se zády a MÁM vycházky pouze 4 hodiny denně (ale lepší než nic, minule to byly pouze dvě hodiny). No není to na ránu?? Je….

Ale co nadělám. Nic… Takže hezky od začátku.

Pátek:
V pátek jsem byla vyzvednout několik lidí, kteří sem přijeli na vlakáč (už v autobuse s tykadly, my jim tady říkáme trolejbusy, jsem zvažovala, zda se nemám zastavit u Petra v práci pro klíče. Nakonec moje tvrdošíjnost zvítězila a to byla CHYBA!! a hrubá). Na vlakáči jsem vyzvedla Domču, Zdebru, Gabču a Kiku a vyrazily jsme (pro klíče a stejně jsme musely k Petrovi do práce), ale prvně naše kroky vedly na hlavní poštu. Takže nakonec, když všichni dorazily do NC IGY naši účastníci (zájezdu) srazu málem vyplivli plíce, proto se k Petrovi jelo busem….

U něj doma jsem naši malou skupinku musela zanechat svému osudu. Ještě neboť marození je marození a já bohužel marodím….

Sobota:
Počasí?? Hnus fialovej, ale pak to celkem ušlo.

Sraz u koní…. Kdo mě zná, asi se nebude divit, kdo mě nezná, asi se diví (no jo, když je člověk blázen, tak je člověk šílenec, s tím se u MĚ musí počítat). Ještě než všichni dorazili, volala jsem SOS panu Havelkovi, neboť s holkama (Káčou a Barkou) jsme našly zdechlou krávu. Asi ji trefilo, chudinku.

No a tak, naše malá skupinka, obsahující Gabču, Pelko Enkeli, Kiku, Zdebru, mě, Káču a Barku (ano a tady se dostáváme k tomu, že jsem Barce začala říkat BARČMELÁK, proč?? Netuším) shromáždila u výběhu v Haklových Dvorech a z překvapení se vyklubaly herky.
Takže jsem rozdala helmy a hurá šlo se na koně. Jako první nastoupila Gabča (přidělila se jí Henrietka, hodná šimlička) s Kikou (přidělila se jí Sindy, malá hnědá a mnohdy i protivná můra) a vyrazilo se směr Branišov (škoda, že jsem neměla více času, vzala bych naši malou skupinku srazu do strašidelného lesa více: tajemný les Bor anebo tajemný les Bor II.). Cestou se prohodila na šimličce Gabča s Domčou a jelo se dále až na louku za statek Hluchá Bašta (proč se to tak jmenuje?? Opět odpovím nevím, po historii jsem nepátrala). Kde jsem vystřídala Domču na šimličce já a Barčmelák Kiku na Sindy.
Chtěla jsem holky lehce proklusat, abych zjistila, jak jsou na tom s kondičkou (když mají ty prázdniny) a zjistila, že malý stepní koník (jak jim s oblibou říká malá Marcelka, alias Sindy) lehce kulhá. To je následek toho, že neumí chodit a přišlápla si přední hnátu. A velký stepní koník zase nemá kondičku, neboť ji mám pouhé tři měsíce, a když přišla, byla jak kost potažená kůží. Takže opět se na šimličku vysadila Domča a na Sindy Kika (dodávám, že Zdebra, opravdu na koně nehodlala vlézt) a došlo se až do Branišova, kde se na jezdci vystřídali (Káča na Henrietce a Barča na Sindy) a hurá na cestu zpět k pastvině.
Vzhledem k tomu, že mě tlačil čas (fakt si umím vybrat vhodnou dobu pro své marození), tak se naše skupinka ještě rychle šla podívat na mého malého a (ne)rozmazleného kocourka Nemá, který provokativně chrápal v maštali na balících sena a nehodlal na zavolání přilézt. Místo něj se přihnala kočka, jménem Tofife (toho jména první) a Nemoušek se uráčil až tehdy, když jsem přelezla zamčenou bránu oddílu (a stejně se urazil, když zjistil, že blbá služka, já, mu nedonesla žádné žrádlo). V zápětí po něm přilezla další kočka, opět jménem Tofife (toho jména druhá). Takže nastalo ještě mazlení s ní.
No a pak už byl opravdu nejvyšší čas jít na autobus, neboť já musela zase frčet domů…. Co se dělo dále (v proběhu celého dne), opět přenechám na jiné recenze.

Neděle:
Opět sraz u koní…. Bohužel, matička mi pozměnila lehce moje plány a tak jsem se zdržela a přijela s celým svým doprovodem déle (tentokráte se přidala k mému doprovodu malá Marcelka - můj přívěšek pro štěstí) a k srazu navíc i Petr, jinak složení zůstalo stejné (Gabča, Pelko Enkeli - Domča, Zdebra a Kika).

Opět se rozdaly helmy a tentokráte jako první usedla Kika (opět přidělena Sindy) a Petr (měl šimličku).

A asi budu trapná s naším směrem, ale opět se šlo do Branišova.

No co dále?? Asi nic podstatného. Jen to, že dneska počasí přálo a bylo vedro. Takže někteří nadávali (že ano Gabčo) a jiní byli spokojení (například já). No, nakonec Domča vystřídala Petra na šimličce a Kika zůstala na SD.

Ještě na louce za Hluchou Baštou jsem malého stepního koníka - Sindy lehce vycválala a zajímavé, že pode mnou nekulhala (držka jedna hnusná a včera pod Barkou kulhala festovně).

Nakonec se si lehce klusla ještě Domča na Herouškovi a šlo se opět k pastvině. Dosavadní jezdce vystřídala malá Marcelka na šimličku a Barčmelák na Sindy. U Hakláckého rybníka nastalo loučení, neboť sraz končil a účastníci (zájedu) museli opět odjíždět do svých domovů.


Proto doufám, že sraz se všech účastníkům líbil, neboť to byl spíše takový odpočinkový srazík. A těším se na další. Děcka díky, že jste dorazily, i když jsem si vás užila jen pár hodin denně.

Mé díky patří Gabče, Zdeňce (i za poskytnuté fotky: 1. den, 2. den a 3. den), Kice, Domče a mému doprovodu - Kačce, malé Marcelce a Barčmelákovi a nesmím také zapomenout na Herouška a Sindy, které daly tomuto srazu nádech odpočinku a trpělivě všechny vozily na svém hřbetě a také mé díky patří Petrovi, který nechal holky u sebe přespat….

tymon (Kristýnka)