Prosinec 2010

když vzpomínky léčí....

27. prosince 2010 v 21:45 | tymon |  když je něco na srdci....
Když si prohlížím všechny fotky, kde jsi Ty PŘÍTELI….

Fotky, kde jsme spolu - já a Ty….

Fotky, které pomáhají v těch nejtěžších chvílích života vzpomínat na chvíle, které jsme spolu prožili….

Příteli, pomoz mi a zažehnej tu bolest, která rozdírá mojí duši na kusy. Příteli, Ty, který jsi odešel tam do dáli a mě jsi tu zanechal. Vzpomínky…. To a moje slzy, jediný lék, který na chvíli pomáhá. Ovšem ta chvíle…. i ta mi pomůže zacelit rány v duši, než další vzpomínka je zase zasadí….

Zas a znova se díky vzpomínkám, tak zákeřně ozývá krutá bolest, která moji duši trhá na kusy a zas a znova jsou to vzpomínky a slzy, které tu bolest léčí. Vím, že to tak stále bude. Zas a znova, dokad si neodpustím. A já si nemohu odpustit, vím, že ty by si to tak chtěla, ale já nemohu. Nemohu si odpustit to, že jsem při Tobě nestála v den, kdy jsi odešla. Ta bolest na duši nebo v ní tam bude do té doby, než se s tvým odchodem smířím….

Díky té bolesti na duši se tak náhle cítím prázdná a tak sama. Přesto vím, že nejsem. Díky tomu si vybavuju vzpomínky, které si jindy nemohu vybavit. Vzpomínky, kde jsme spolu bojovali, kde jsme spolu byli bok po boku a pomáhali si navzájem….

Příteli, v mé duši je bolest, v mé duši je rána, která se NIKDY nezhojí. Z nitra se náhle vynořují slzy, které si razí cestu po mé tváři a ty už je nikdy nesetřeš. Vím, že si je nesetřu ani já sama, neboť na to nemám sílu.

Vím, že to co mi dává sílu jít dál je to, že Ty, ať již jsi kdekoliv, mě slyšíš. A slyšíš i každé mé vyslovené slovo. Vím, že vnímáš i každou mojí myšlenku. Vím, že mi dáváš sílu tohle všechno překonat a jsi stále se mnou. Vím, že i když jsou chvíle, kdy bych nejraději všechno vzdala, žiju dál už kvůli Tobě, kvůli Tvé památce. Jen díky našemu přátelství vím, že v mém životě se nachází další skutečný přítel.

Možná, že až se jednou smířím s Tvým odchodem, bolest v mé duši pomine nadobro a mě se konečně zhojí a já budu vědět, že i přes to, nikdy nezapomenu….

zlaté prasátko, jíst či nejíst....

24. prosince 2010 v 22:30 | tymon |  recenze na můj každodení život
Vánoce. Stále je nechápu (i po tom dalším roce, který mezi tím uběhl, než k nám zase přišly) a já je stále nechápu….

Je to jen jeden den v roce, kvůli kterému jsou lidé ochotní podstoupit tolik dní stresu (ať již uklízením), nervů (ať již nakupováním dárků), šíleností (masovém vyvražďování kaprů) a shonu (a stále lezou do obchodů a nemají toho dost).

Opravdu název jde mimo mě, ještě jsem totiž nepochopila, proč se tomu, již několik tisíciletí, říká svátky klidu a míru…. Všude plno stresu, nervů a předvánočního shonu. Nemluvě o tom, že si všichni stěžují, že Vánoce jsou zase na blátě (mě to nevadí, já jsem spokojená, zase se mi splnila jedna prosba ohledně počasí)….

Štědrý den. Jasně, pro děti je to vymodlený den, který tak radostně očekávají, ale pro mě, ani nevím….
001 vánoce
…. už podle dávné tradice (stále se vyskytují jedinci, kteří je rádi dodržují) by se od časného rána nemělo jíst asi (aby se ušetřilo), z důvodu zlatého prasátka. Bohužel, po několik let svého života jsem se o to pokoušela a výsledek?? Nulový. Takže co z toho vyplívá je, že člověk by měl být o Štědrém dnu hladový, ale já se již několik let a cpu vším, co najdu….
002 vánoce
Den je ve znamení špuntů do uší, neboť z koled si poslechnu jedině ty, co nazpívala Tarja. Ne, není to tím, že je nazpívala Tarja, ale je to tím, že v práci neslyším nic jiného než VESÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉLME SÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ nebo PŮJDÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉM SPOLU DO BETLÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉMA, DUDLAJ, DUDLAJ DUDLAJ DÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ….
003 vánoce
004 vánoce
005 vánoce
006 vánoce
007 vánoce
008 vánoce (busta boha antického Řecka - Apollón)

…. večer se přelíná z jedné kapitoly do druhé přes štědrovečerní večeři, rozbalování dárků (a zlaté prasátko jsem stejně viděla, i když jsem se zase jednou přežrala a celou dobu na nás
shlížel bůh antického Řecka - mocný Apollón) až po poklidné sledování televizní pohádky zvané TŘI OŘÍŠY PRO POPELKU s Libuškou Šafránkovou. Letos, stejně jako loni nebo ty dlouhé roky před tím si říkám, jak musela chudinka mrznout…. Všude plno sněhu a ledu. Nemluvě o konci pohádky, kdy si Popelka cválá po zasněženém v tenoučkých šatičkách na bílém koni Juráškovi, po boku vysněného prince….

Dodávám, že když mi někdo řekne: "To musela být romantika, cválat po zasněženém poli jako Popelka," se mi ksicht zkřiví do takové zamrzlé grimasy a v kapse se mi otevírá kudla, protože osobně nevidím nic romantického na tom, že v zimě jsou promrzlé ruce, ledový vítr vanoucí do ksichtu kousky ledových krystalek, které v kontaktu s kůží bodají jako droboučké jehličky (v té chvíli děkuju, že nosím brýle) nebo, když se kůň rozhodne, že po té zasněžené cestě nepůjde a raději odskočí pod nízké větve a jezdec má naráz za krkem tuny sněhu…. V té chvíli si říkám, že Popelka měla koně gentlemana, neboť on způsobně cválal po poli a já svojí kobylku musím většinou brzdit, protože se bojím, že to v té rychlosti nevybere a rozmázneme se na mírné zatáčce, právě na takovém zasněženém poli - a to jsme bez podkov). Dodávám, že tu pohádku bych jí měla pouštět, aby pochopila, že se může cválat i klidně a pomalu po zasněženém poli, aby viděla, že Jurášek se nikdy nerve jako dobytek, právě tak, jako to dělává ona…. Takže to raději přepnu na Oscarový film - GLADIÁTOR....

Co více k dnešnímu dni?? Asi nic, možná jen tolik, že na rok máme zase čas, abychom se mohli zrdgenerovat z nervů, stresu a převánočního shonu. Jen dodávám, že opět na jeden den, po celém světě zavládla láska a možná i mír…. A s tou pohádkou o umouněné Popelce, se to muselo jistě podařit…. Jsem ráda, že tento den jsem mohla strávit ve společnosti lidí, které miluju a mohu je nazývat svojí RODINOU….