Říjen 2009

NOČNÍ MŮRY: Zabíjejí během spánku??

27. října 2009 v 21:13 | tymon (zdroj: časopis EMIGMA) |  záhady a nevysvětlitelné jevy
Mnozí asijští muži raději v noci nespí. Může se jim totiž stát, že už se neprobudí…. Řádí mezi nimi nevysvětlitelný syndrom smrtící noční můry!! A ten prý zcela zdravého člověka dokáže zabít během pár minut. Lékaři jsou zatím bezradní. Stále častěji se ozývají názory, že muže možná zabíjení noční démoni, kteří vysávají život!!

Malou vězeňskou celu osvětlují jenom měsíční paprsky pronikající úzkým oknem těsně pod stropem a ozařují bledou tvář vězně, ležícího na kavalci u stěny. Zhruba padesátiletý Číňan Li Qiaming sténá, chrčí a lapá po dechu, jako by se dusil. Zdá se, že ho trápí nějaká strašná noční můra. Děsivé zvuky, jež vydává, záhy budí spoluvězně, kteří se jej snaží probrat, ale všechny pokusy jsou marné!! Okamžitě volají dozorce a ti následně lékaře, ale muži už není pomoci. Je 27. března roku 2009, 2:04 hodin po půlnoci, když se mu zastavuje srdce a vydechne naposled, aniž by se z hrůzného snu probral. Ještě tentýž den vedení věznice ve městě Jiujiang v jihozápadní čínské provincii Jiangxi oznamuje náhlý skon jeho bratru a jako příčinu udává "náhlé a nevysvětlitelné úmrtí ve spánku" Zabila snad muže noční můra?? Případu se hned chytají čínská média, například list Chutian propolis Daily, a upozorňují na to, že to není první podobný případ. V průběhu 20. století jsou jich prý v různých koutech Asie zaznamenány tisíce!! Copak zdejší muži skutečně mohou umírat na následky vražedných nočních můr??

Večer jsou spát, ráno už se neprobudí:
V Japonsku se tento fenomén označován jako pokkuri, na Filipínách jako bangungut a v Kambodži, Laosi a thajsku jej nazývají Lai Tai. Je ale znám prakticky ve všech světových kulturách včetně české, kde je označován jako mora či můra, v Řecku je to znají pod názvem vrahnas nebo varypnas (a věří, že démoni usedají na hruď spáčů a snaží se je udusit). V posledních letech je to známo spíše pod názvem Nightmare Death Syndrom - syndrom smrtící noční můry. Jeho oběťmi mají být muži, kteří se těší dobrému zdraví a fyzické kondici. Večer prý jsou normálně spát a ráno jsou nalezení mrtví!! "Mnoho svědků tvrdí, že oběť spí normálně, ale najednou začne chrčet, sténat, úpět a divně chrápat, těžce dýchat a nakonec se dusit. Odborně se tomu říká příznaky agónie. Někteří lidé se snažili evidentně vystračeného spáče probudit, ale nikdy se jim to nepodařilo, a on zemřel," tvrdí známí australský a publicista Dr. Stephen Juan. Jako příčina smrti je většinou stanovena srdeční zástava, ale nikdo z lékařů nedokáže odpovědět na otázku, co srdeční selhání u naprosto zdravých mužů způsobilo.

Pozor na duchy mrtvých vdov:
Pro Asiaty je syndrom smrtící noční můry v drtivé většině případů fatální. "V Asii a Japonsku je syndrom, tady známý jako Lai Tai, druhou nejčastější příčinou smrti mužů mladších 40 let. K většímu počtu úmrtí dochází už jen při dopravních nehodách," tvrdí současný renomovaný kardiolog španělského původu. V Evropě je tento syndrom vzácnější a rovnoměrně postihuje muže i ženy, přičemž většinou nedochází k obětem na životech. Lidé, kterým se daří smrtící noční můru přežít, často popisují, že je ve spánku postihla naprostá paralýza a cítila, jako by jim cosi těžkého sedělo na hrudi a dusilo je to. Připomíná to lidové báchorky, jež tyto můry považují za noční démony, kteří uléhají na prsa spáčů a vysávají jim z těla energii. Někdy jsou dokonce považováni za duchy mrtvých vdov, jež hledají mladé muže a pak jim kradou duši. Někteří badatelé navíc naznačují, že by mohlo jít o jakéhosi upíra, který z lidí vysává energii, a může je tím i zabít!!

jen tak pro relax....

25. října 2009 v 22:16 | tymon |  ostatní
Jestli chcete chvilku relaxovat, doporučuji tohle video (dole) hodit na celou obrazovku monitoru a užívat si klídek a pohodu a HLAVNĚ - kochat se nádhernými živočichy….
Nevím, kdo natočil tohle video, ale je nádherné, dokáže uklidnit….


Tarja Turunen - Pardubice (16. 10. 2009, ČR)

18. října 2009 v 22:46 | tymon |  koncerty - recenze
Už od rána sněžo-pršelo (jenom pro vysvětlení: sem tam spadla nějaká ta kapka dešťové vody a sem tam spadla nádherná vločka té bílé břečky). Ano, sníh je krásná věc, ale jenom jeden den v roce, správně, na Štědrý den (a i tak musím být zalezlá za oknem, jinak i na Štědrý den tu bílou břečku nesnáším).

Nejen, že vlak už měl u nás (a to prosím vyjížděl z konečné zastávky) zpoždění deset (ne-li víc jak deset) minut, neboť jsme museli šlohnout nějakému jinému vlaku mašinku (doteďka jsem netušila, že i lokomotivy se dělí na letní a zimní), ale zase mohu být ráda, že jsme (my všichni cestující, včetně vlaku) vyjeli z Českých Budějovic.

Navíc, opět jsem byla naivní, když jsem si myslela, že budu v kupíčku sama (perkele, proč jsem si nekoupila ten řetěz a zámek?? Nevím, ale asi jsem naivní kravka, která se NIKDY nepoučí). Ok, ale možná jsem se spletla, neboť, i když si ke mně sedla nějaká paní (dodávám postarší, ale ještě ne v důchodovém věku), chovala se velice slušně a nemluvila, takže já se mohla učit finštinu a poslouchat nádherný a jedinečný hlas metalové královně - TARJI TURUNEN.

Cesta se vinula…. Ok, vinula se okolo Hluboké nad Vltavou, a kam oko dohlédlo (správně milý čtenáři a milé čtenářky), tam byla ta HNUSNÁ bílá břečka!! Kdo se o to prosil?? Já?? Já, snad?? Ani omylem, neboť já budu jásat a skákat dvacet metr vysoko (minimálně) až se zase rozpustí. Pro jasný důkaz přikládám fotografie (dolů. Anteeksi za kvalitu, ale bohužel bych zmrzla, když bych otevřela okýnko - bohužel se netopilo a tak nezbývalo nic jiného, než abychom si to zadýchali sami - proto jsem fotila přes okno vlaku).


Zastávka Veselí nad Lužnicí (normálně bych to nepsala), ale oni nám tam okradly vagóny o lokomotivu. Sprostě nám ji ukradli, opět jsme čekali, než jsme (zase my) okradli jiný vlak o mašinku. Hm. Smůla, ale nějak se do té Prahy dostat musím (v té době už jsem si nadávala, proč jsem si vlastně nevzala auto, když víc jak jeden rok vlastní řidičský průkaz a jezdím velice slušně a opatrně a také bych si při té příležitosti vzala GPS, abych nezabloudila. Navíc auto i GPS máme doma, tak vážně nevím, proč jsem to tak neudělala), protože tam musím vyzvednout malou a nevinnou (jako démon sám) AWREN. Počasí?? V rámci možností super. Ani nepršelo, ani nesněžilo, ale ani nesvítil Hélios (sic ten čas od času ohřál můj zmrzlý obličej svojí hřejivou rukou, ale bohužel nesvítil celou dobu). Tímto chci poděkovat těm, ve které věřím a malému černému kameni, neboť mě nenechali na holičkách (jen pár přátel ví, koho a co tím myslím).

Tábor (za normálních okolností bych to taky nepsala, ale 16. 10. 2009 nebyly normální okolnosti) a…. DOJELI jsme. Natvrdo. Odchycený (šel kolem, tak jsem se ho zeptala. Však se říká: "Líná huba, holé neštěstí) průvodčí začal uklidňovat, že budeme mít JENOM hodinu a půl zpoždění. Jsem zvědavá. Po necelých DVOU (měla to být jenom HODINA a PŮL) hodinách (přesně v 10:16) jsme konečně vyjeli (opět nás okradli o lokomotivu. Slíbili, že to bude motorová, ale opět jsme dostali elektrikou). Zatím jsem držela hubu a byla, v rámci možností, klidná. Neboť jsem si kladla otázku, zda existuje Bůh (jestli křesťanský tak to nevím, ale ti, ve které věřím já, ano).

O osm minut později…. Někdo si řekne, že bych se na všechno měla vykašlat, neboť jsme zase zastavili. To bylo asi jenom na deset minut, ale i tak jsem během těch deseti minut došla názoru, že si udělám letecký průkaz (pak už zbude jenom jedna zásadní věc, koupit vrtulník, letadlo, či helikoptéru. Jestli je to v mém osudu, pak chci Erwolffa - vážně netuším, jak se to píše, ale byl to dobrej seriál o bojovém vrtulníku s tímto názvem, anebo chci Medikopter 117. pak už budu muset vyřešit otázku, kde na to vezmu prachy, ale i to by se nějak vyřešilo, že ano). Ale než jsem dořešila tuhle debatu sama se sebou, zase jsme frčeli (že by nám nakonec přece jenom dali motorovou lokomotivu?? Anebo tu naftovou, jak o ní mluvil průvodčí)??


(Fotky nahoře) dokazují, že většina naší malé, přesto nádherné země, jsou už pokryta sněhem a tudíž už definitivně (k mé smůle) odzvonilo létu a letním dnům. Fotky jsou pořízeny tak různě, ale především v okolí Střežině (proboha, kdo ten název vymyslel?? Netuším, ale uznávám, jsou mnohem zvláštnější názvy vesnic a měst). V podstatě se už mohou vytáhnout (ovšem jenom na některých místech) saně boby, popřípadě i snowboardy a lyže a je to. Myslím si, že Josef Lada by z této zimy měl velkou radost a jásal by, ale já ne, nesnáším zimu, neboť jsem ryze letní dítě a pokud není 35°C ve stínu tak to pro mě není léto. A zima?? To ani omylem, neboť v zimě bývám značně protivná, unavená a bez energie. Navíc jsme zmrzlá jako rampouch a to prostě není pro mě, neboť podstatnou část (uvedu to na pravou míru: všechnu) energii mi dodává zářivý Hélios. A tady se nabízí otázka, proč vlastně nesnáším zimu. Odpovím zcela prostě, je mi neustále zima, neboť se svými padesáti kilogramy se mohu obléknout jak cibule (nemyslím tím cibuli jako Cibuli) a skoro vždy mi bude zima. V tomto období závidím lidem, kteří jsou malinko při těle. A pokud z vás někoho napadne otázka v tipu, tak proč si stěžuje a nepřibere, bohužel všechny zklamu, to nedokážu. Prostě a jednoduše to nejde, neboť můj extrémně rychlý metabolismus to nedovolí (je to zjištěno a potvrzeno doktorkou), ale to jsem zase odbočila, zpět k tématu….

Konečně Praha. Mohu být ráda, že jsem vůbec dojela (příště v takovémto počasí beru auto). Tady jenom malinkatá zastávečka, abych nabrala malou a nevinou (jako démon sám) ARWEN a i s ní jsem přeběhla na další vlak. Směr Pardubice (fakt tam nejedu na Velkou Pardubickou. Na tu by mě nikdo nedostal). A asi po hodině jsme se tam dokopaly. Jsem šťastná, i když počasí na draka. Opět pršelo, ale hnusně (je fakt, že to co jsem pronesla v Budějovicích, ve Veselý a v Táboře, tak se splnilo, ale bohužel, když se člověk pohybuje, má prostě smůlu). V Pardubkách na nás čekala už Arianne s jejím doprovodem a dozorem. Jako cesta do hotelu v dešti byla poněkud zajímavá, zvlášť když už nepomáhal ani ten pitomej deštník. Ještě hledat v cizím městě hotel a ulice, dle mapky je zajímavý. Vážně…. Fajn, důchodci by to měli vědět, ne?? Mají vždycky o všem přehled. Z několika důchodců, kde je jedna ulice, tak nás nikdo nepotěšil, protože ani jeden nevěděl, že nějaká takováto ulice v Pardubicích existuje. No nic, musíme pátrat dál....

Několik desítek minut bloudění a ptaní se, ale vyplatilo se a nakonec jsme hotel našli a šli se ubytovat. Hurá. Ze bylo ještě nekolik minut na odpočinek a já se ještě mohla naposledy vyfotit se svým dílem, na které jsem právem hrdá.

Po nějaké době jsme se opět vydali na cestu. Tentokráte směr - malá ČEZ aréna. A že nikdo (z nás) netušil, kde se nachází a kam máme jít, ujala sem se vedení a nějakým šestým smyslem jsem zamířila k aréně. Jestli se ptáte co tam, tak odpovím, TARJA TURUNEN opět navštívila naši malou zemičku a přijela k nám zakoncertovat. Jako šikovný, naše malinkatá skupinka fakt šikovná, neboť jsme odrazili o deset minut pozdě (říkám, že páteční den byl nějaký zakletý) a propásly jsme autogramiádu s Tarjuškou. Co se dá dělat. Je pravda, že já stále doufala, neboť jak se říká, naděje umírá poslední…. A zvláště u mě. Já se jí tak jednoduše nevzdám. NIKDY!!

U arény jsem narazila na Gabču (Tačudka), takže jsme šla s ní, abych prvně mohla odložit můj malinkej dárek pro Tarju Turunen (ten obraz, se kterým jsem se tak dlouho poctivě dřela a nebrala ohled na svoji bolavou a unavenou ručičku) a následně jsem se ještě mohla pozdravit s dalšími lidmi z TT. cz (například Ewíkem, Tilly, Danielkou, Inou, Ájou a mnohými dalšími)…. Chvilku jsem tam povídala s ostatníma, načež jsem Ewíkovi chtěla půjčit MINOLTU a náhradní baterie, ale při té příležitosti jsem zjistila, že náhradní baterky budou nejspíše v hotelu (cca vzdálen deset až patnáct minut chůze od arény), takže jsem to šla rovnou oznámit mojí malé skupince a namířila jsem si to zpět do hotelu, abych vyzvedla náhradní baterky (jako co, ty jedny už vydrží málo a sloužily dobře, takže mají nárok na zkrácený pracovní úvazek). A tak jsem si to hezky klusala (na mě až moc pomalé tempo, ale po těch pitomých kostkách rychleji jít nemůžu) do hotelu, kde jsem sebrala baterky a letěla zase zpět (raději jsem ani nekoukala, jak se na mě na recepci tvářili) a také se divím, že jsem nezpůsobila vichřici Urkán Kyril Hadr nebo - li zkratka UKH. Stihla jsem to za deset minut a z toho dvě minuty jsme věnovala jedné knížce.

Je fakt, že jsme museli ještě nějakou dobu čekat, aby nás pustili do haly, ale dalo se to vydržet, neboť přestalo pršet (děkuju těm, kteří mě vyslyšeli) a během otevření vstupu do arény jsem se mohla přesvědčit, že někteří jedinci by potřebovali zlomit žebra. Tlačit se jenom proto, aby byli co nejblíže pódiu je i na mě moc (mohu být ráda, že sjem se tam zapřela a trochu to tam držela). Vím, že Ti ve předu museli být zoufalý....

(Fotka - nahoře - autor je Ewka). Než začal koncert jsem se mohla pozdravit ještě z dalšíma lidičkama ze srazu (jako například s Jančou). A konečně začala první předkapela - Furnaze.... No, nevím (i dle reakcí ostatních), se to dalo shrnout jenom třemi slovy DEIMOS a FOBOS (Děs a Hrůza). Fotky (dole - ty čtyři) fotila Ewka, takže je jejich autor.





Další předkapelou byli Fini - Kings of Modesty a musím uznat, zapůsobyli na mě velice dobrým dojmen, když nastoupili s finskou vlajkou v ruckách. Musím uznat, že Fini mají hudbu v krvi, neboť mě zaujali. Ale na co jsem se nejvíce těšila byla Tarja. Po tomto se mi vrátila moje milovaná MINOLTA a já mohla fotit. Právě včas, abych (fotka dole) zachytila Marcela (jinak se mu přezdívá Máca nebo Marcipán) jak pracuje.

Konečně jsme se dočkali TARJI TURUNEN, už jenom když nastoupila, byla jsem tak hrdá, že zase mohu být na jejím koncertu a stále se v duchu motlila, aby se stal zázrak a já se s ní mohla sejít a to všechno jsem podporovala svíráním mého talismanu v podobě malého černého kamenu. Namusím tu vyjadřovat, jak moc byla úžasná a to co tam předvedla bylo naprosto dokonalý a mohu si troufnout říci, že tohle byl ten nejlepší koncert, na kterém jsem byla.













Tady ta fotka (nahoře) se dá nazvat: Marcipám už není jenom podržtaška, podržšminky atd, ale také už je i seberkytku.

A na řadě je seznam skladeb, které Tarja zpívala (za seznam písní vděčím Ině, poctivě si ho psala):
001) intro: The Reign instrumental
002) Enough
003) Escape of the Doll
004) My little phoenix
005) Wishmaster

006) The Seer
007) Tired of being alone
008) I walk alone
009) sólo na bicí
010) sólo bicí + kytary
011) Ciarán's Well
012) Lost Northern Star

013) Sleeping Sun

014) Poison

015) Oasis

016) Nemo
017) Sing For Me
018) Wisdom of wind+Boy and the Ghost+Our Greate Divide+Calling Grace



Mezi těmito skladbami obdržela ocenění - Zlatou desku (za album My Winter Storm, video nahoře), což ji očividně potěšilo a k publiku se skromností pronesla: "Toto ocenení je vaše zásluha, děkuji."





A můžeme pokračovat v seznamu písní....


019) If You Believe

020) Deep silent complete

021) Die Alive








Po koncertu se měli předávat dárky (já se s Arianne, jejím tatínkem a s malou a nevinnou - jako démon sám - ARWEN vracela do hotelu plná nádherných zážitků a pocitů). Lhala bych, kdybych řekla, že tam byla ta a ta. Jsme velice ráda, že tam šla Ewka a Tilly, neboť těmto dvěma osůbkám vděčím za hodně (Ewík totiž Tarje předávala můj dárek a řekla, že to je ruční práce a kolik je tam korálků a Tilly to nafotila. Holky, oběma jsme moc zavázaná a KIITOKSIA PALJON za všechno). Dle výpovědí se to Tarje velice líbilo a byla z toho unešená (děkuju těm, kteří mě podporovali, že se jí to bude líbit, neboť i když jsem na to nevypadala, měla jsem šílený strach a potom i dost příšerný nervy, že se jí to nebude líbit). Ráda bych sem dala několik fotek, ale slíbila jsem Tilly, že uvedu jen jednu. Je to jejich autorka a má na to právo a já to budu respektovat, neboť ostatní co mám, jsou jenom pro mé osobní potěšení.

V hotelu mi začal zvonit telefon a Tilly mi volala, že tam mám přijít zpátky pro Ewíka (tímto oběma chci opět poděkovat), protože jenom díky těmto dvěma báječným lidem jsem se mohla setkat se samotnou Tarjou Turunen a nejenom, že Ewík jí řekla, že jsem já autor toho obrazu, který jí naprosto uchvátil, ale ještě mě s ní i vyfotila.

Vím, že se to asi bude zdát dětinské, ale když mi Tarja děkovala a říkala: "Thank you, very, very much," (omlouvám se, ale budu pokračovat česky neboť já a angličtina nejsme kamarádi), jak je ten obraz krásný, byla jsem v sedmém nebi a klepaly se mi ruce i nohy (tímto chci poděkovat i Danielce, která mě také vyfotila se samotnou Tarjou). A já se nezmohla na nic jiného než říci: "Ei kestä, Tarja, ei kestä."


Do hotelu jsem se vracela více než šťastná a dojatá, neboť super lidi, které mám okolo sebe, mi dali hodně a jenom díky nim sem získala fotku s Tarjou a Maxem.... Lidičky, věřte, že jste moji přátelé, které mám moc a moc ráda a budu za Vás klidně i dýchat, protože lidí jako Vy si vážím a jsem Vám moc vděčná.... Chci poděkovat všem svým přátelům, neboť bez nich by ten koncert nebyl ono, chci poděkovat Tarje za tak nádherný koncert a slib, že se v létě vrátí, svému osudu i těm, ve které věřím, neboť když potřebuju a moc si to přeju, pomohou mi, abych toho dosáhla....

Více fotek bude v galerii a na rajčeti, ale až budu mít chvilku, slibuju, že ty moje hodím na rajče a dám sem další a pak ještě budou fotky od ostatních. Jen Vás žádám o strpení....


Takže ještě jednou KIITOKSIA všem.... A zvláště Tobě Tarjo patří mé velké KIITOKSIA PALJON!!

obraz: Tarju Turunen

11. října 2009 v 21:31 | tymon |  obrazy a obrázky
Minule jsem tady v tomto článku nastínila, že se obraz nemusí tvořit jenom pomocí pastelek, temper a jiných malířských pomůcek. Stačí k tomu jenom nitě, rám (a to hodně velký) nůžky, jehla a KORÁLKY…. A taky k tomu všemu trpělivost (ale tu musíte mít, i když budete kreslit pastelkami nebo budete tvořit obraz pomocí vyšívání)…. Prostě základem každého díla je trpělivost a zručnost….

Jestli se ptáte, jaký obraz tvořím, tak to prozradím na konci (ano, mnozí z vás už ho viděli během samotné výroby), ale skutečný skvost je teprve až, když je celé dílo hotové a vidíte ho na vlastní oči.

Předem bych chtěla pouze říct, že k tomu mě dovedla moje touha po větším díle, které bych mohla věnovat někomu, kdo mi hodně ovlivnil život. Asi se vám to bude zdát dětinské, ale pochybuju, že jsem byla někdy normální (v tomto ohledu). Korálky mě provázely celým dětstvím, a když už není Gamarka (omlouvám se, že ji sem pořád zatahuju. Ať má holka věčný klid. Nikdy na ní nezapomenu), ale musela jsem prostě vyplnit prázdný čas, který jsem vždy věnovala jí.

Jsou dny, kdy bych i já nejraději hodila ten obraz (se vším co na tom je) z okna. Nehledě na ty strávené hodiny a nehledě ani na to, že tam je už tolik korálků (a pro upřesnění, ani korálky nejsou laciná záležitost, proto jsem se rozmyslela). Je fakt, že by mě to po několika dnech mrzelo. Celé dílo dělám maximálně čtyři hodiny denně, ale po většinu případů jsou to pouze čtyři hodiny (uznávám, jinak by mi hráblo), aby se to nestalo. A není to tak těžké jako se zdá. Jen to chce mít už nějakou tu zručnost a hodně velkou trpělivost.

Někdy je potřeba si stanovit hranice, které musíte denně udělat, abyste byly v plánu, zvlášť když nemáte času nazbyt. Hlavně, když navlečete čtyři A4 (což je 21. 960 korálků a oni vám dojdou korálky a nejdou nikde sehnat ani na internetu)…. A teď už k samotnému obrazu.
(Nahoře) je část obrazu, na které není vidět nic víc než barevná plocha, která nedává smysl. Na tomto "kousku" už je 5. 490 korálků (navlečeno za den).

(Dole) je obraz po dvou dnech - něco přes 15. 000 korálků. A že na tom není stále skoro nic vidět?? Nevadí, já vím, jak to bude vypadat a vy si počkejte (je pravda, že na tomto kousku jsem strávila více než osm hodin, protože pršelo a nic se nedalo dělat. Navíc jsem byla ve skluzu.
(Nahoře) je fotka, která zaznamenává 21. 781 korálků (a to je navlečeno za pět dní. Někdy si prostě musíte udělat přestávku, nebo vám do toho něco vleze a nemůžete navlíkat. I s tím se musí počítat, když plánujete takto velké dílo a "tlačí" vás čas. Musíte mít i nějakou časovou rezervu - pro jistotu. Vždy se najde něco, co budete chtít na takovém díle předělat.
Následující obrázek (nahoře) ukazuje částečně zhotovené oči. (Dolní) obrázek ukazuje detail obličeje. Ještě stále nevíte, kdo to je?? Nevadí, dozvíte se nakonci.
Obraz (nahoře) ukazuje dílo po devíti dnech práce. (Dolní) obraz ukazuje detail obličeje a následující obraz ukazuje část obličeje.

Následující fotka (nahoře) prozrazuje další detal a obraz (dole) ukazuje další část.

Kus obrazu - tohle celé (nahoře) jsem chtěla zvládnout do srazu TT. cz. A musím se pochválit, protože jsem to stihla. Je to po čtrnácti dnech navlíkání (mezitím bylo několik dní neplánovaného odpočinku), celkový počet korálků je 54. 490. A dílo konečně nabírá i celkem svojí podobu (no, snad jsem se trefila. Předlohu uvidíte na konci a celé dílo taky, tak budete moci posoudit).

Pravdou je, že jsem chtěla pokračovat u babičky (hned po srazu TT. cz), ale jak už jsem již uvedla v zápiscích se srazu, tak jsme nechala doma jehlu a tudíž jsem nemohla pokračovat ani, kdybych chtěla.

Takže pokračování doma. A tohle je navlečený zase za den (nový pás, nová osnova, abych se vešla na rám) 5. 490 korálků. Obrázek je dole.
(Nahoře) obraz ukazuje, jak to vypadalo po dvou dvou dnech navlíkání navlečeno 10. 980 korálků.

(Dole) je už navlečeno 27. 450 korálků, ale obraz je stále daleko od svého dokončení.
(Nahoře) obraz ukazuje, jak vypadá kus obrazu už zkompletovaný, ale stále ještě nejsem hotová a nakonci obrazu.... Tohle celé (nový pás a kus, který byl i na TT. cz) je zkompletované a je na tom 81. 450 korálků.

Bohužel nevím, jak obraz dokončím, protože mě kopla ponice (blondýna - protivná, vzteklá a mrcha- přezdívána blondýna) do ruky, těsně pod loket. Upřímně říkám, že bych si ruku nejraději urvala (ruka je oteklá, nesmí se namáhat a hrozně blbě se ohýbá) a ponice by zasloužila urvat nohy. Ale co, obraz se prostě dokončí, i kdyby mi ta ruka měla upadnout....

(Dole) je už navlečena opět nová osnova na nový pás (měla jsem udělat rám větší, ale i tak je rám moc velký. Celý obraz by se mi tam nevešel). Po jednom dni je opět navlečeno 5. 400 korálků
Obraz (nahoře) ukazuje 10. 800 korálků. Po dvou dnech práce.

(Dole) je pás po třech dnech práce. Je tam navlečeno 16. 200 korálků.

(Nahoře) po čtyřech dnech.

Po pěti dnech (dole)

Nemusím už dávat neustále popisky (stejně Vás všechny napadne, že to je tvořené, když jsem měla volno a nehnila v práci), proto sem dám už jenom fotky, jak to vznikalo.




Celý obraz mi trval třicet dní. A s výsledkem jsem naprosto spokojená, neboť jsem to stihla ještě dříve, než jsem měla naplánováno. I když originál je a bude vždycky lepší, jsem právem na toto dílo hrdá a nepřeju si nic jiného, než aby se to obdarované líbilo a potěšilo jí to. A pokud se ptáte, kolik tohle dílo má korálků, odpovím: "Celkem je na tom 152. 820 korálků."
Tak toto je výsledek (nahoře).

A jenom pro porovnání....

když má e-mail pravdu, aneb na co opravdu zapomínáme

10. října 2009 v 20:42 | tymon |  ostatní
Nemám ve zvyku sem dávat všechny e-maily, které dostanu. Dávám sem jenom některé.... a upřímně říkám, že tento e-mail si to zaslouží. Má ve svém obsahu pravdu a proto ho zde uvádím.

Z práce se žena vrátila pozdě, unavená a podrážděná, když zjistila, že na ni její šestiletý syn čeká u dveří.

SYN: "Mami, můžu se tě na něco zeptat?"

MÁMA: "Jistě, na copak?"

SYN: "Mami, kolik vyděláš za hodinu?"

MÁMA: "Do toho ti nic není. Proč se mě na to vůbec ptáš?", odpověděla žena nazlobeně.

SYN: "Jen to chci vědět. Řekni mi prosím, kolik si vyděláš za hodinu?"

MÁMA: "Když to musíš vědět, tak je to 100 korun na hodinu."

SYN: "Ach jo," povzdechl si chlapec se svěšenou hlavou. "Mami, můžu si půjčit 50 korun?"

Matka byla bez sebe, "Jestli ses ptal jen proto, že si chceš půjčit na nějakou pitomou hračku, nebo jiný nesmysl, tak odpochoduj zpátky do svého pokoje a jdi spát. Přemýšlej o tom, proč jsi tak sobecký. Já se v práci nedřu jen pro nějakou dětskou lehkovážnost."

Chlapec potichu odešel do svého pokoje a zavřel za sebou dveře. Žena usedla a chlapcovy otázky ji rozzlobily ještě víc. Jak se ji může takhle ptát, jen aby dostal nějaké peníze? Asi po hodině se žena uklidnila a začala přemýšlet: Možná, že na něco opravdu těch 50korun opravdu potřeboval.

Přistoupila ke dveřím do chlapcova pokoje a otevřela je. "Už spíš, synku?" Zeptala se.

"Ne, mami, jsem vzhůru," odpověděl chlapec.

"Přemýšlela jsem, možná jsem na tebe zbytečně vyjela," řekla žena. "Byl to dlouhý, úmorný den a já si na tobě všechno vylila. Tady máš těch 50 korun, které jsi chtěl."

Malý chlapec se posadil a usmál. "Ach, mami, moc děkuju,"zajásal.Pak sáhl pod polštář a vytáhl pár zmuchlaných bankovek.

Žena viděla, že už nějaké peníze má a pocítila, jak se jí znovu zmocňuje hněv.

Chlapec spočítal všechny své peníze a pak pohlédl na matku.

"Proč chceš víc peněz, když už nějaké máš?", zabručela matka.

"Protože jsem neměl dost, ale teď už mám," odpověděl chlapec. "Mami, teď mám 100 korun. Můžu si koupit hodinu tvého času? Prosím, přijď zítra dřív. Mohli bychom se spolu večeřet."

Žena byla zdrcena. Objala svého malého syna a prosila ho za odpuštění.


Tohle je jen kratičká připomínka všem, kteří v životě hodně a tvrdě pracují. Nenechme nám čas protéci mezi prsty, aniž bychom jej strávili s těmi, na kterých nám opravdu záleží, které máme v srdci.

Tímto i já děkuju svým přátelům za to, že je mám. Vždyť když je potřebuju jsou tu, aby mi pomohli. Nemusím je tu jmenovat, neboť oni sami ví, komu to říkám....